Rally Dakar

Rally Dakar je etapový off-road závod ve čtyřech kategoriích - motorek, čtyřkolek, automobilů a kamionů. Širokou i odbornou veřejností je tento závod považován za nejnáročnější závod svého druhu na světě. Založil ho Francouz Thierry Sabine a jak už název napovídá, původní trasa vedla z Paříže do města Dakar v Senegalu. Kvůli opakovaným přepadením posádek a také kvůli stále větší hrozbě teroristických útoků byli však organizátoři nuceni závod v roce 2008 zrušit. Při hledání adekvátní náhrady za původní trasu padla volba na Jižní Ameriku, kam se závod hned následujícího roku přesunul a kde zůstává dodnes. Letošní ročník startoval v hlavním městě Argentiny - Buenos Aires, odkud se posádky vydaly do bolivijského horského města Uyuni a odtud do cíle v argentinském Rosariu. Závodní trasa měřila více jak 9000 km a byla rozdělena na prolog a 13 etap. 

Bonver Dakar Project v plné síle. Foto: Martin Vrbický

Bonver Dakar Project v plné síle. Foto: Martin Vrbický

Drsné podmínky

Než jsme vyrazili na Dakar, byli jsme varováni, že nic tak drsného jsme dosud ještě nezažili. Po polovině závodu budeme prý blouznit z nedostatku spánku, z nadmořských výšek nás bude v jednom kuse bolet hlava. Byli jsme také upozorňováni zkušenějšími fotografy, novináři i samotnými závodníky, že jako dakarští nováčci budeme litovat, že jsme se do něčeho takhle extrémního pustili. Pravdou je, že podmínky panující v průběhu Dakaru, nejsou úplně pro každého. Rozhodně nic pro člověka vyžadujícího 8 a více hodin spánku denně a pohodlnou postel. S tím vším se tady na 14 dní musíte rozloučit a spokojit se s karimatkou a spacákem. Je pravdou, že nadmořské výšky se v průběhu závodu občas blíží k 4500 metrům a teploty až k 40 stupňům, což někomu může způsobovat i zdravotní problémy. Další nepříjemnou věcí je všudypřítomný prach, který demoluje filmovou techniku a vám skřípe mezi zuby.

Absolutní vítěz v kategorii automobilů Stephane Peterhansel. Foto: Petr Lusk

Absolutní vítěz v kategorii automobilů Stephane Peterhansel. Foto: Petr Lusk

Bivak

Bivak je organizátory provizorně vybudované zázemí sloužící k přenocování celého dakarského konvoje, tedy závodníků, mechaniků, novinářů a oraganizátorů. Někdy bývá postaven na louce za městem, jindy může posloužit třeba i sportovní stadion nebo autodrom. Najdete tu všechno, co potřebujete k přenocování: sprchy, toalety, press centrum s elektrikou nebo jídelnu s 24 hodinovým provozem. Představte si bivak jako takový hudební festival pro 5000 lidí, ale s tím rozdílem, že jej musíte každý den rozebrat, naložit na kamiony a přesunout o několik set kilometrů dále. Tam ho zase vyložíte a znovu postavíte tak, aby bylo v momentě, kdy dorazí první závodník do cíle, všechno připraveno. 

Jeden z mnoha českých reprezentantů na trati prologu. Foto: Štěpán Romanov

Jeden z mnoha českých reprezentantů na trati prologu. Foto: Štěpán Romanov

Spánek

Říká se, že na Dakaru toho člověk moc nenaspí. A taky to je pravdou. Času mezi příjezdem z jedné etapy a odjezdem do druhé moc není a pokud je třeba jěště zvádnout nějakou práci mezi tím, na spánek zkrátka nezbývá čas. Žádné noclehárny tu od pořadatele nehledejte, kam si hodíte karimatku, tam spíte. Tedy spíše se snažíte usnout, noční klid tady totiž nikdo nedodržuje. Jednu noc vám těsně kolem hlavy jezdí kamion testující nové tlumiče, další noc se mechanici snaží obrovskou palicí narovnat ohnutou osu, nebo jindy zase někdo z neznámého důvodu tůruje tři hodiny motorku. Když už se vám náhodou začíná zdát, že je všecho opravené a mohli byste si dopřát alespoň hodinku spánku, začnou kluci od zpravodajství nahazovat vrtulníky. Člověk si ale za pár dní zvykne a pokud vás něco z tohohle vyruší ze spánku, znamená to pouze, že vás uplynulý den dostatečně neunavil.

Jeden z nevětších zážitků bylo nocování uprostřed pouště. Foto: Petr Lusk

Jeden z nevětších zážitků bylo nocování uprostřed pouště. Foto: Petr Lusk

Běžný den

Jak vypadal náš běžný den na Dakaru? Budík zazvoní mezi 4. až 6. hodinou ranní, v rychlosti balíme karimatky a spacáky(ty vždycky bereme s sebou na trať pro případ, že bychom se večer nestihli vrátit do bivaku a byli jsme nuceni přespat někde venku) a jdeme na snídani. Poté nasedáme do auta a vyrážíme na předem vytypované místo na trati. Někdy to znamená ujet pouze 100 km, ale ve věšině případů to je spíše 300 až 400 km. Výhodou přesunů na delší vzdálenosti je, že pokud na vás zrovna nevyjde řízení ani navigování, máte spoustu času dospat to, co jste přes noc nestačili. Nevýhodou přesunů jsou naopak závodní sedadla s pětibodovými pásy, která nejsou zrovna nejpohodlnější, ale každé novinářské auto je z bezpečnostních důvodů musí mít. My jsme pro transport používali speciálně upravený Ford Ranger se širšími koly pro pohyb v písečných dunách, upravenými zdvihy, bezpečnostním rámem a již zmíněnými bezpečnostními sedadly.

Jak hodit osmi tunový kamion zpátky na kola? Foto: Petr Lusk

Jak hodit osmi tunový kamion zpátky na kola? Foto: Petr Lusk

Když dorazíme na námi předem vytypované místo, z pravidla mohou nastat dvě varianty: Buď jsme se úplně netrefili do našich představ a je třeba se přesunout někam jinam. Tady pak většinou nastává problém, že už nezbývá dostatek času na přejezd autem, a tak bereme techniku na záda a snažíme se dostat pěšky k nějakému zajímavějšímu úseku. Když nastane lepší varianta, že se trefíme a vše vyhovuje našim představám, tak přichází jiný problém – absolutně totiž netušíme, kdy pojedou naše posádky. Pochopitelně máme k dispozici startovku, kde vidíme startovní pozice jezdců. Pokud už jsme ale třeba v půlce etapy, pořadí jednotlivých závodníků je promíchané. V praxi to pak znamená, že každé auto nebo kamion, jež se vyřítí zpoza horizontu, může být právě ten náš, takže je třeba být pořád ve střehu. Předjíždění a nebo to, že někdo převalí kamoin na střechu a zablokuje tak další posádky, jsou na denním pořádku.

Díky štěstí, které nás většinou provázelo celým závodem, se nám daří natočit všechny naše posádky,  nasedáme do auta a vyrážíme směr bivak. Což opět může znamenat několik desítek ale i stovek kilometrů. Kratší vzdálenost tady ale ne vždy znamená, že budeme brzy v cíli. Třeba v Bolívii není asfaltová silnice uplným standartem, takže nám 200 km dlouhý přejezd do bivaku po 5. etapě zabral více jak 5 hodin. Delší doba na cestě do bivaku se zase rovná více času na předstříhání videa, což potom ušetří čas po příjezdu do zázemí. Když konečně dorazíme, tak první cesta vede bez pochyb do jídelny, protože za sebou máme sakra dlouhý den, kdy jsme snědli tak akorát tři müsli tyčinky, popř. konzervu s tuňákem, kterou jsme ráno dostali od organizátorů. Po jídle spěcháme do press centra pro roadbook následující etapy a musíme se rozhodnout, na jaké místo se vydáme zítra. Potom už zbývá akorát odchytit naše závodníky, vyzpovídat je ohledně zážitků z poslední etapy a dát to všechno dohromady. Jedno video s hudbou jde každý den na YouTube a čisté záběry, neboli tzv. “hrubáč”, se co nejrychleji posílá domů, kde už na něj netrpělivě čekají střihači České Televize. Když se zadaří, můžeme jít o půlnoci spát, když ne, tak u toho sedíme třeba i do 2 hodin ráno. Což je nepříjemné hlavně v situaci, když víme, že následující den vstáváme už ve čtyři…

 I toho našeho Forda jsme trošku potrápili. Foto: Petr Lusk

 I toho našeho Forda jsme trošku potrápili. Foto: Petr Lusk

Fanoušci

Jestli jsme něco doopravdy nečekali, tak to byl přístup místních fanoušků. Máme zkušenost s městskými MTB sjezdy v Jižní Americe a věděli jsme, že publikum tam se chová podstatně vřeleji než to evropské. Ale to, co na nás čekalo v rámci Dakaru, daleko přesáhlo veškerá naše očekávání!  Kolem tratě stojí stovky diváků, pro které tenhle závod znamená více než svátek. Celé rodiny si berou volno z práce, aby už o den dříve dorazili na trať a zabrali co možná nejlepší místo pro fandění. Při průjezdu závodníků se pak fanoušci dostávají kolikrát do stavu nepříliš vzdálenému tranzu. Co nás ale překvapilo nejvíce, byl fakt, že fanoušci absolutně nerozlišují, zda jste závodník nebo novinář. Zkrátka, kdo má cokoliv společného s Dakarem, je pro místní velkou atrakcí. Kdykoliv vylezete z auta, tak vás obklopí desítky místních, kteří se s vámi chtějí vyfotit, případně chtějí váš podpis. Námitky, že jste jen doprovod, vůbec nikoho nezajímají. 

Okolo trati najdete fanoušky všech věkových kategorií. Foto Petr Lusk

Okolo trati najdete fanoušky všech věkových kategorií. Foto Petr Lusk

Závěrem

Účast na Dakaru pro nás byla určitě zajímavou zkušeností, příroda a kultura Jižní Ameriky je hodně specifická a pro nás Evropany celkem nezvyklá. Nakonec se, zaplaťpánbůh pro nás, ukázalo, že všechny hrozby, které jsme slýchaly před odletem, byly přehnané a pro zdravého a průměrně zdatného člověka nebyly takovéhle podmínky velkou překážkou. Natáčení na Dakaru tak pro nás ve finále nebylo o moc náročnější než jiná outdoorová natáčení. I tak jsme si z tohohle závodu odnesli spoustu nových poznatků a zkušeností a věříme, že je budeme moci zúročit i třeba na některém z příštích ročníků…

Comment